S rukama na srdci s námi Katie Savageová sdílí své sny.
„Už nechci žít ve strachu,“ říká. „V tom jsem žila 20 let. Teď chci být statečná. Chci ostatním ukázat, že se věci mohou zlepšit. Jen to nesmí vzdávat.“
Před dvaceti lety přišla Katie po komplikacích během operace o nohou. Bylo jí 14. Chodila do prvního ročníku střední školy a s takto obrovskou změnou se v letech dospívání jen těžko vyrovnávala. Zatímco její vrstevníci si dělali kamarády a nacházeli své místo ve světě, Katie se učila chodit a stále víc se stahovala do sebe.
Navzdory všemu nám ale otevřeně popisuje své sny, své nejniternější myšlenky a obavy s takovou upřímností, že máme pocit, že ji známe od nepaměti. Zachází do detailů, takže se noříte do jejího světa, cítíte tíhu její bolesti a jste součástí jejího úspěchu. Čiší z ní citlivost a zároveň síla. Svou řeč prolíná peprnými slovy s takovou roztomilostí, že je člověk téměř nepostřehne.
Katie ví, že se s ní osud nemazlil. Je ale rozhodnutá poprat se s ním, dokud nevyhraje. A protože umí být i přes veškeré těžkosti citlivá, pozitivní a laskavá, je inspirací pro druhé.
„Střední školu jsem nedokončila tradičním způsobem“, pokračuje a ruce jí ze srdce putují k očím. „Potýkala jsem se s depresí a úzkostnými stavy. Hodně jsem toho vytrpěla. Někdy jsem tu už ani nechtěla být. A to ne proto, že bych nechtěla žít, ale proto, že jsem nikam nezapadala. Neměla jsem potřebnou podporu. Nemyslela jsem si, že je v pořádku být tím, kým jsem.“
Katie se tak snažila svůj handicap ukrývat. Často si kolem pasu vázala velké mikiny, aby odvedla pozornost od protézy. Zápasila s pocity hanby, strachu a osamění. A stále víc jí vadila nedostatečná pohyblivost.
Jenže pak zahlédla v televizi Melissu Stockwellovou a okamžitě byla touto paralympioničkou sponzorovanou společností Trek naprosto unesená. Narazit v televizi na člověka bez končetin nebylo zrovna časté. Ještě vzácnější však bylo vidět ženu, která se tak krásně prezentovala.
Melissa totiž nebyla jen silná a nadaná, byla i elegantní a krásná. Oblékala si plavky i šaty, ve kterých pyšně ukazovala svou protézu. Katie naprosto okouzlila. Začala ji sledovat na Instagramu a tiše si pro sebe vytyčila nový cíl.
„Viděla jsem Melissu a napadlo mě, že chci jezdit na kole. Chci běhat. Chci být krásná a přitažlivá žena, která se pyšní svou protézou a podporuje v tom ostatní,“ uvádí Katie.
Jenže kde s tím začít? Katie konečně měla vizi, kým se tak zoufale chtěla stát, ale připadalo jí to nedosažitelné.
A stejně jako ostatní lidi, kteří přišli o končetinu, i Katie přepadala beznaděj. Měla často pocit, že je na světě úplně sama, že propadla sítí společnosti a musí se postarat sama o sebe.
Covidová pandemie tyto pocity ještě umocnila. Katie musela najednou svůj zdánlivě nemožný cíl odsunout a soustředit se na vlastní přežití. Najednou se ocitla ve víru, který ji tlačil k samotnému dnu.
„Už jsem měla všeho po krk. Věděla jsem, že musím něco podniknout,“ dodává. „Musela jsem se hýbat.“
Ještě toho večera odjela Katie z Marylandu k rodičům do Severní Karolíny, aby si vyzvedla své staré kolo. Zavezla ho k seřízení do prodejny Trek Bicycle v Rockvillu, kde se seznámila se zaměstnancem Chrisem Bakerem.
Katie mu vysvětlila, že dokáže na kole jet maximálně pár vteřin, než se převrhne, a svěřila se mu, že by chtěla jednou jezdit jako Melissa Stockwellová. A stejně jako v minulosti čekala, že nad ní jen mávne rukou. Místo toho ale slyšela odpověď, která jí navždy změnila život.
„Vždyť to sakra dokážeš!“ opakuje Katie se smíchem. „Přesně tohle mi řekl. Pak mi kolo naložil do auta a já odjela domů.
A tahle jeho slova jsem nemohla dostat z hlavy.“
Za 2 dny byla Katie zpět v prodejně. Tam se o své sny podělila s další pracovnicí Brendou Rubyovou, která vzala Katie na parkoviště a naučila ji správně jezdit na lehčím karbonovém silničním kole.
Nato zamířila do Trek Bicycle v Georgetownu a po setkání s vedoucím Danem Nemethem si Katie vezla zpátky domů úplně nové kolo, které láskyplně pojmenovala Shiloh. Spolu s ním si přivezla i nový pohled na svět.
Katie začala zjišťovat všechno možné o cyklistice a během toho se seznámila s několika majiteli prodejen a zaměstnanci, kteří se rychle stali jejími mentory, důvěrníky a kamarády.
A poprvé za 20 let začala Katie doufat v lepší budoucnost. Začala víc jezdit a oblékla si cyklistické kraťasy, které vystavily světu na odiv její protézu. Postupně si tak posílila sebevědomí a pochybnosti se rozplynuly.
„Díky jízdě na kole se život na tomto světě pro mě stal mnohem snesitelnější. Získala jsem naději. Byla jsem šťastná,“ dodává. „Byly doby, kdy jsem nechtěla existovat. Najednou jsem ale měla pocit, že zvládnu naprosto všechno. Že dosáhnu svých snů.“
Katie získala podporu, kterou nikdy nečekala. Cyklistická komunita se pro ni stala druhým domovem.
„Tihle lidé ve mě věřili v době, kdy jsem nevěřila sama sobě,“ vysvětluje Katie. „Vrátili mi víru v lidstvo a ukázali mi laskavost, kterou chci předat jiným.“
A přesně to udělala. Zanedlouho poté, co se naučila jezdit na kole, založila Katie organizaci DC Amputee Cycling Clinic, která pomáhá amputářům zlepšit pohyblivost. Katie pro tyto lidi vytvořila bezpečné místo, kde se mohou cyklistice věnovat. Jejím cílem je odstranit hrůzu z tohoto sportu a ukázat jim, že toho dokážou mnohem víc, než se jim snilo.
„Mně tato cesta trvala 20 let,“ říká Katie. „Nechci, aby ostatní museli tak dlouho čekat.“
Katie má v této organizaci na starosti mraky věcí. Rozhodně si však nenechává všechnu slávu jen pro sebe. (Když za ní jel náš fotograf do Marylandu na setkání, musel se s ní zastavit a vyfotit každého, kdo jí na této cestě pomohl.)
S pomocí svých nových přátel tráví Katie volný čas získáváním povolení, organizováním dobrovolníků a plánováním, aby zajistila, že každý jezdec má potřebnou podporu. S každým z nich projde řadu otázek a ohodnotí jejich dovednosti a schopnosti. Pak jim přidělí vlastní podpůrný systém, který jim pomůže dosáhnout vytyčených cílů. Klidně za nimi váží dvouhodinovou cestu autem, aby si mohli vyzkoušet lehokolo.
Katie vychází z podpory komunity, které se jí dostalo na její cestě, a využívá znalosti rehabilitačních pracovníků, výrobců protéz a cyklistických odborníků, aby společně podpořili každého jezdce při první jízdě.
„Rozhodně na to nemám žádnou kvalifikaci!“ říká Katie a směje se svým podomácku zhotoveným letáčkům na další akci.
Katie dokonce sestavuje i individualizované dárkové balíčky s předměty na míru pro každého účastníka. Deník na zaznamenávání myšlenek, náramky, které jim připomínají, že nejsou sami. A jedné středoškolačce, která nedávno přišla o dvě končetiny, napsala i osobní vzkaz.
„Buď sama sebou. Mám tě ráda. Se vším všudy, navždy.“
Katie rovněž nedávno navázala spolupráci s pražírnou kávy Grace Street Coffee, která pro její neziskovou organizaci Give-A-Limb, Inc. praží speciální směs. Cílem této organizace je pomoci amputářům se zajištěním vybavení nezbytného pro chůzi, jízdu na kole a k dalším fyzickým aktivitám. Katie tuto kávu pojmenovala po svém kole Shiloh. Hodnotí ji tak, že odráží její zkušenosti s organizací, a popisuje ji jako „jízdu na horské dráze, na jejímž konci vás čeká sladká dobrota.“
Abyste si ji ale mohli vychutnat, musíte nejdříve zvládnout jízdu na horské dráze. Katie však soudí, že to stojí za to.
„Vůbec poprvé jsem pyšná na to, že nemám nohu,“ dodává Katie. „Když vidím fotky invalidní černošky při jízdě na kole a když mi pak dojde, že to jsem vlastně já, nemůžu tomu vůbec uvěřit.“
„Ještě vloni v létě jsem své protéze říkala, že chci být jako Melissa Stockwellová, jezdit na kole a dělat všechny ty báječný věci. Je to vážně neuvěřitelný, kde jsem se za rok ocitla.“
Katie doufá, že svým příběhem inspiruje další lidi bez končetin, aby usilovali o radost, i když kvůli tomu musí vystoupit ze své komfortní zóny.
„A ty, kdo to chtějí vzdát, prosím, aby vydrželi. Život je plný překvapení. Je úžasný a neuvěřitelný a objevíte naději a komunity v místech, kde jste to nikdy nečekali. Jen to nesmíte vzdávat,“ dodává Katie. „Jen to nesmíte vzdávat.“
About the Author: Trek
Naše poslání: stavíme pouze produkty, které máme rádi, poskytujeme našim zákazníkům jedinečnou pohostinnost a měníme svět tím, že dostáváme více lidí na kolo.
