foto a text: Jakub Truksa

Zajet si Tour de France je pro mnohé profesionální cyklisty jedním z vrcholů kariéry. Dostat se na tenhle největší cyklistický závod světa ale není tak úplně samozřejmost. Každý rok se ho účastní jen velmi omezený počet závodníků. Pro běžného cyklistu je pak účast na tomto závodě samozřejmě naprosto nemyslitelná. Ale přesto (!) existuje možnost, jak alespoň na jeden den zažít Tour de France na vlastní kůži. A tou je L’Etape du Tour de France.

Tour de France pro hobíky

L´Etape du Tour de France je jednodenní závod, během kterého se jakýkoli cyklista může vžít do role profesionála a vyzkoušet si, jaké to je zajet si jednu z etap Tour de France. Tenhle amatérský závod vznikl ve Francii, ale postupně se rozšířil i do dalších zemí, a tak si ho dnes můžete zajet i u nás v České republice nebo na Slovensku. Originální francouzská L’Etape du Tour má oproti ostatním jednu obrovskou výhodu – jezdí se ve Francii. A díky tomu se jezdí vždy po stejné trati, jako jedna z etap daného ročníku. Zpravidla pár dní před samotným průjezdem oficiálního pelotonu Tour de France. To dává účastníkům možnost dokončit svůj závod a poté se podívat na výkony profesionálů na stejné trati.

L´Etape Francie vs. Česko

V letošním roce jsem měl možnost startovat jak na české L’Etape Czech Republic, tak i na francouzské L’Etape du Tour v Brianconu. Největší rozdíly jsou především v trase závodu. Česká L’Etape startuje v Praze a projíždí malebným prostředím Křivoklátska s množstvím kratších stoupání. Dobře tu oblast znám a můžu potvrdit, že trasa vede tím nejlepším, co daný region nabízí. Na výběr jsou různé délky tras, takže závod zvládne absolvovat i méně zdatný cyklista nebo cyklistka.

Francouzská L’Etape pak volí zpravidla jednu z nejtěžších horských etap daného ročníku. A trasa je jen jedna – přesně ta, kterou absolvují profesionálové. I přesto se na start postaví tisíce jezdců. V letošním roce to bylo 16 000 lidí.

Česká etapa je oproti tomu trochu komornější. Startuje zde něco málo přes 2 000 účastníků, i když i to je opravdu slušný balík. Samotná organizace závodů je velmi podobná a vychází z osvědčeného formátu, který se jen upravuje dané lokalitě. Základem jsou zcela uzavřené silnice po celou dobu konání závodu. Jezdec tak má větší pocit bezpečí. Ve Francii se jen musíte připravit na to, že 16 000 startujících je obrovský tlak na infrastrukturu, vše je třeba si dobře naplánovat a nic nenechávat na poslední chvíli.

Vstříc bolavému stoupání

Francouzská L´Etape se jela na trati skutečné 12. etapy Tour de France 2022. Start byl ve městě Briançon a cíl po 165 km a 4 700 nastoupaných metrech na legendárním Alpe d’Huez. Samotný start probíhal od 7:00 ve vlnách po tisícovce závodníků a já jsem letos dostal přidělené číslo ve 3. startovní vlně. Jen samotný start 16 000 jezdců trvá skoro dvě hodiny. V cíli se ale každému počítá čistý čas, který stráví na trati.

Po startu následovalo zhruba 35 km dlouhé stoupání na nejvyšší vrchol letošní Tour de France – Col du Galibier a výšce 2 642mnm. Množství cyklistů v závodě je až neuvěřitelné. Vidíte nekonečného hada, který se táhne údolím a pak si uvědomíte, že dole na startu čeká ještě dalších minimálně 10 000 jezdců. Neskutečné! Toto stoupání moc dobře znám a pokud bych si měl vybrat svůj nejoblíbenější kopec, bude to asi právě tento. Krásné výhledy do údolí a těžký závěr s velmi fotogenickým vrcholem. Mám to tady rád a vždy se sem rád vracím. V týdnu před závodem, jsem si sem vyjel hned dvakrát a toto byl již třetí výjezd Galibieru za posledních 5 dní.

Celý Galibier jsem jel zvolna, věděl jsem, že závěr závodu bude krutý. Z vrcholu následoval dlouhý sjezd do údolí. Jelo se ve stínu, takže lehká vestička byla více než fajn doplněk. Sjezd byl poměrně záludný. Nejel jsem v něm pomalu, ale občas mě někdo svou rychlostí překvapil. Ne vždy takové manévry bohužel vyjdou. Viděl jsem hned pětici jezdců, kteří skončili mimo silnici letem přes svodidla. Holt to přehnali a chyby se neodpouští. Naštěstí se jim, až na odřeniny, nic vážného nestalo.

80. km a nejvyšší převýšení

Na 80. km začínalo stoupání na Col de la Croix de Fer. Mělo délku 29 km a nejvyšší převýšení ze všech kopců na trati. Navíc toto stoupání jsem nikdy předtím nejel. Oproti Galibieru to bylo dost nepravidelné stoupání a hodně bolelo. Navíc ohromné horko z nás vysávalo vodu tak rychle, že jsme ji skoro ani nestíhali doplňovat. Naštěstí fanoušci u trati vždy rádi poskytli svou láhev každému, kdo potřeboval. Tady jsem začal porovnávat, že česká L’Etape byla vlastně procházka růžovou zahradou. První jezdci zastavovali a protahovali ztuhlé nohy, polévali se vodou a odpočívali. A to se jednalo o jezdce, kteří byli relativně v popředí startovního pole. Naštěstí jsem se ale nenechal zlomit a blížící se vrchol mi do žil nalil čerstvou krev. Navíc ve sjezdu na nás čekaly opět krásné výhledy a průjezdy okolo horských přehrad. Pak přišla jediná delší rovinka v závodě, která nás přivedla pod cílový kopec.

21 zatáček a cílový Alpe d’Huez

Kopec Alpe d’Huez jsem jel mnohokrát. Před lety jsem si zde zajel svůj osobní rekord za méně než 50 minut. Letos ale bylo vše jinak. Stoupání začínalo na 150. km etapy a v nohách jsme už měli přes 3 500 nastoupaných metrů, což samo o sobě je náročný den v sedle. A tento kopec už byl – jak to říci slušně – tak nějak navíc. Dole jsem si ještě doplnil vodu. Teploměr ukazoval 39°C, takže se mi fakt hodila. Začali jsme stoupat a čekalo nás legendárních 21 zatáček. Tady se mnohokrát psala historie Tour de France.

Už v první zatáčce vidím jezdce, kteří sedí na zítce vedle silnice. Přepálený začátek závodu se v tento den neodpouští. Někteří mají křeče, jiní už prostě nemohou dál. Někdo kolo pomalu tlačí, jiný už si sundal tretry. Úmrtnost je obrovská a to jsme jen pár kilometrů od cíle. V ten okamžik se pohybuji okolo 1 500. místa. Někde za námi je ještě dalších 14 500 jezdců. Ze soupeřů se zde stávají spolubojovníci.

Ve 4. zatáčce mi dochází voda. Oficiální občerstvovací stanice je až v cíli, ale naštěstí okamžitě dostávám vodu od diváků, kteří už v karavanech čekají, až se tudy za pár dnů prožene peloton Tour de France. Místo na Alpe d’Huez si totiž musíte zasloužit i jako divák. Metr po metru se přibližujeme vrcholu. Nikdo už nezrychluje, jen každou chvíli někdo odpadá. Občas někdo svěsí nohy, zastaví ve stínu a tiše trpí. Já se snažím jet dál. V posledních kilometrech nám to ještě ztíží protivítr. Vzduch je ale tak horký, že za osvěžení se to považovat nedá. Před námi se objevuje cílová vesnice a všichni víme, že teď už to zvládneme. Jednomu ze soupeřů náhle upadla klika z jeho krásného a evidentně nového špičkového kola. A tak i on musí vyrazit vstříc cíli po svých. Holt, ani pro materiál to není snadný den.

Na posledních metrech jsou bariéry a do nich neúnavně buší stovky fanoušků. Fandí se každému, kdo se dokázal dostat až sem. Nájezd na cílovou rovinku je v mírném klesání a poté nás ostrá zatáčka doleva přivádí na závěrečné stovky metrů. Zařadíme velkou pilu a naposledy v tento den si zaspurtujeme na pásku, přesně tak, jak se v cíli Tour de France sluší a patří. Dokázali jsme to. Dojeli jsme až na vrchol Alpe d’Huez.

30 975x protočit pedály

Byl to těžký den. Dost možná dosud nejtěžší den na kole. Pedály jsem musel otočit celkem 30 975x  a ani nedokážu spočítat, kolik vody jsem vypil. Celou etapu jsem dokončil za 8 hodin 5 minut na 1 508. místě (pozn.: vítěz etapy v oficiálním závodě TdF, Tom Pidcock, měl čas 4:55:24). Na první pohled možná žádný zázračný výsledek, ale za mnou by do cíle mělo dorazit ještě dalších 14 500 jezdců. Ale pouze mělo. Reálně se totiž až polovina startujících cíle nedočkala. Tak drsný den to byl. Když se o pár dní později jela stejná etapa na opravdové Tour de France bylo skvělé sledovat, co vše jsem jen o několik dní dříve absolvoval. Ten pocit, že „tak trochu“ vím, jak to bolí, ve mě budil ještě větší obdiv ke všem závodníkům, kteří navíc podobnou dřinu absolvují tři týdny v kuse.

Co říci na závěr? Hodně lidí se mě ptalo, zda bych to jel znovu. Určitě. A proč? Byl to super těžký den, ale 100% naplnil heslo:

Ride Bikes. Have Fun. Feel Good.