Text: MARTIN RAUFER, ternér Velo Akademie
cyklistického oddílu/cyklokroužku pro děti a mládež

Jak motivovat děti ke sportu, to je otázka tzv. za všechny peníze. Dětští psychologové říkají, že to vlastně není možné, a netýká se to jen sportu. Pokud dítě opravdu nechce, není na „to“ (ať už je „TO“ cokoliv), prostě ho nenamotivujete ničím. A když na ně budete tlačit, výsledkem může být rozvrácený vztah mezi dítětem a rodičem nebo dítětem a jinou dospělou autoritou. A řekněme si upřímně: Stojí to za to? Přečtěte si, jak za svoji dlouholetou trenérskou kariéru vidím otázku motivace já.

Osobní příklad je nejsilnější motivací

Jedna z mála věcí, která podle mých zkušeností funguje, je osobní příklad, i když i tady se samozřejmě najdou vyjímky. Pokud ale rodina jezdí na kole, přizpůsobuje své jízdy možnostem a rychlosti růstu dítěte a neotráví ho, pak není třeba nic moc řešit. Sport je v rodině zkrátka samozřejmostí, nedílnou součástí života a nepochybuje se o tom.

Ve výjimečných případech dítě objeví krásy nějakého sportu přes osobní emoce, bez rodičů nebo rodičům navzdory. Můžou se mu zalíbit barevné dresy, lesklé součástky, cvrkot volnoběhu, rychlost pelotonu a radost lidí, kteří na kole jezdí. Proto je velmi žádoucí děti vodit na závody, sledovat s nimi průběh Tour nebo dalších větších závodů a komentovat jej s upřímným nadšením a obdivem. Každé dítě, které jezdí a chce jezdit na kole, by atmosféru závodů mělo nasávat takřka povinně a pravidelně.

Když motivuje kamarád

Mnohem víc než autority zvládnou vrstevníci. Když na kole jede více dětí a baví se, nepřemýšlejí o tom, jestli je bolí nohy. Tým, parta, kamarádi jsou nejlepší motivací pro to přijít zas a přijít, i když se jim zrovna nechce nebo když prší, protože kamarádi tam přece budou a bude zábava.

Děti jsou nejšťastnější, když něco zvládnou, něco překonají a tak nemůže být lepší příležitost poslat dítě na trénink, než když začne pršet nebo se do cesty postaví jiná překážka.  Málokdy se vám domů z tréninku vrátí šťastnější dítě než to, které mohlo projíždět kaluže a klouzat se po blátě. Přesto někteří rodiče volají už několik hodin před tréninkem, zda se skutečně pojede, když předpověď hlásí déšt. Ještě jsme u nás ve Velo Akademii za ty roky nemuseli zrušit žádný trénink kvůli počasí, a to se často nechtělo jezdit ani nám, trenérům, ale vždycky to pak byl jeden z nejlepších zážitků. Děti se nerozmočí.

Za komfortní zónu

Diskomfort je v poslední době hodně skloňované téma. Z toho, co vidím v praxi, mají rodiče tendenci jakýkoli diskomfort neustále odstraňovat, zametat dětem cestičku a zvyšují tak šanci, že se dítě vzdá při střetu s první překážkou. A přitom překonávání překážek vyplavuje ty největší dávky endorfinů. Samozřejmě je možné se na kole jen tak vozit, ale trenéři by měli dětem citlivě klást do cesty stále větší výzvy a překážky, ztěžovat terén, hledat nová cvičení, vydávat se na neprobádané cesty a podobně. Teprve, když dítě překoná samo sebe, své strachy a fobie, když posune svoje hranice, je na sebe pyšné, a pro tu záplavu hormonů štěstí si chce příště přijít znovu.

Závody mají patřit dětem

Jak jsem za celou moji trenérskou kariéru vypozorval, rodiče velmi přeceňují závody. Děti většinou nejvíc zajímá, jestli se na startu bude střílet z pistole (pravda, ti menší se toho spíš bojí) a vedle toho se pak snaží uspokojit touhy a přání rodičů. Chtějí obstát v jejich očích, to je pro ně nejvíc. Samy většinou nejsou schopny, přibližně ne do věku 10 až 12 let, objektivního sebehodnocení a často si závody užijí i na některém z posledních míst.

Vidění dětí je někdy hodně jiné než vidění rodičů. Děti se na kole ocitnou ve svém vlastním světě, najednou „dospějí“, jsou odpovědné sami za sebe a ke kolu přistupují  s plnou vážností a nedoporučoval bych jim do jejich „bubliny“ pořád lézt a narušovat ji, klást jim stále nějaké otázky a podobně. Tlak ze strany rodičů i hypnotizující atmosféra závodů jsou často na vině toho, že spousta dětí v cíli pláče, padají k zemi a hrají vyčerpané tak, jak to viděly v televizi nebo si tak trochu vymýšlejí důvody, proč to nebylo lepší, a to i v případech, kdy to bylo úplně skvělé. Důvod je stále stejný – obstát v očích rodičů. Na dětských závodech je spousta silných emocí, ale bohužel velmi často málo radosti.

Kolo jako zábava

Cyklistika je překrásný, ale také hodně jednostranný sport, který s sebou nese velkou zátěž nejen na tělo, ale i na psychiku, a proto je, dle mých zkušeností, dobré začít s cílením na výkon a  výsledky až později, cca od 14 let. Až někdy kolem tohoto roku začne být prostor na cílený trénink. Do té doby by mělo být kolo jen zábava, jinak se může stát, a bohužel se to velmi často stává, že dítě v pubertě s cyklistikou skončí a zpátky ho už nedostane vůbec nic. Hlavní náplní práce dobrých trenérů tedy je udržování party a dobrých vztahů, edukování a všestranný pohyb všeho druhu.

Pokud tedy chcete tip na to, jak vybrat vhodný oddíl a trenéry, ptejte se po tom, jaké jsou v týmu vztahy, jestli tam děti mají kamarády, jestli chodí na tréninky pravidelně a rády, jestli se na tréninky těší. Není potřeba lpět na výsledcích závodů. Ty většinou o kvalitě oddílu příliš nevypovídají (tedy ne ty do kategorie kadetů).  Zkuste dát trenérům prostor a nezapomínejte na to, že prostor mezi dítětem a řídítky by měl patřit hlavně dětem.

Jezdění bez závodění

Cyklistické oddíly navštěvuje spousta dětí, které chtějí jezdit na kole a chtějí chodit do kroužku, ale nemají v úmyslu závodit. U nás ve Velo Akademii je takových dětí dokonce většina. Není to skvělé?! Chtějí se hýbat, mají rády kolo, jsou rády součástí party a někdy i s chutí zafandí… Nemusí nutně závodit, i když nikdy nevíte…Každé dítě má svůj individuální věk zrání a dospívá v jiném věku. Je vlastně trochu nefér zařadit dítě buď jen do závodní nebo jen do nezávodní kategorie – fyzické i mentální rozdíly mezi dětmi jsou obrovské. Mottem Velo Akademie je: „Naučíme vás mít kolo rádi“ a přejeme si, aby to byl vztah na celý život.

Autorem textu je MARTIN RAUFER, trenér cyklistického oddílu Velo Akademie.
Zjistěte více na webu, Facebooku a Instagramu.